Do Kamenné kolonie jsem poprvé přijela někdy v roce 1984 s mým budoucím mužem. Jeli jsme na koncert jakési francouzské kapely v Praze zakázané. Do přítulného domečku s nezamčenými vstupními dveřmi nás v noci přivedl kamarád. Posadili jsme se v kuchyni, pohostili čajem, popovídali s lidmi, kteří dorazili po nás a před námi zase odešli a někdy k ránu usnuli na zemi, na nějakých polštářích… Spánek nám brzy přerušil chlapeček, ani ne dvouletý. Tehdy to bylo první a jediné dítě Vlasty a Vladimíra Matouškových, ke kterému během let přibylo šest sourozenců. Vladimír s Vlastou přišli z patra, kde spali a v jejichž domě jsme se sami a bez dovoleni ubytovali, uvařili čaj, nabídli něco k snědku a jen tak mimochodem se zeptali, kdo tam s námi v noci byl a my jsme to nevěděli a oni taky ne a tím to bylo vyřešené. Byli klidní, vyrovnaní, otevření světu a Bohu. A na mě tehdy strašně silně dýchla svoboda, kterou oni žili – neokázale a tiše a o to pravdivěji. Přicházeli k nim lidé už od pohledu jiní a prostě tam byli – večer, dva dny, pár let… A Kamenka, jak jsem ji tehdy vnímala, byla vlastně takovým rozšířeným prostorem domu Matoušků. Sešli se tam lidé, kteří nějak strašně nezapadali do té socialistické mrtvé šedi, jež se v těch pochmurných letech zdála být v Československu navždy. Pro mě to byl velký zážitek. Ti lidé tam nebyli otevřenými odpůrci režimu a přesto zřetelně režimu odporovali. Svým způsobem života. A hodnotami, které jsou v dnešní době stejné důležité jako tehdy: Pokorou a vstřícnost bez předsudků.

Tereza Boučková, duben 1999